ROZHOVOR: Jan Gavlík vypráví o své práci pastora Apoštolské církve

Ilustrační foto
Autor: K. Otáhalová

Jana Gavlíka jsem viděla všehovšudy čtyřikrát a pokaždé měl úsměv od ucha k uchu.

Tento veselý chlapík, který stojí v čele hustopečské Apoštolské církve, již dlouhou řádku let pracuje v Diakonii Betlém, která poskytuje služby lidem s těžkým zdravotním postižením. Téma našeho povídání tak bylo nasnadě.

Co vás přivedlo do Apoštolské církve?

To je dávná historie, psal se rok 1990, vrátil jsem se z vojny a začal pracovat v jedné brněnské projekční kanceláři. Opravdu mě to nebavilo. Přemýšlel jsem, co bych v životě rád dělal, čím budu. Zejména mě zajímalo, zda Bůh, o kterém mi říkali kámoši na výšce, existuje, nebo je to jenom nějaká starodávná ideologie. Měl jsem, jako každý mladý člověk, spoustu otázek, na které jsem neměl odpověď. Uvědomil jsem si a přiznal si, že vlastně nevím, čemu věřím. Jaké názory a myšlenky obstojí v životě, který mám před sebou. Vyhledal jsem lidi, o kterých jsem věděl, že jsou věřící a jal se je vyslýchat. Také jsem se nechal pozvat na bohoslužbu. Začal jsem si číst Nový zákon a seznamovat se s Ježíšovými názory. Úplně jsem je hltal a nechal se pokřtít ve vodě. Začal jsem se těšit na to, co pro mě Bůh nachystal. No, byl jsem vyhozen z projekce, ale dostal jsem skvělou nabídku pracovat u stavební firmy. To bylo skvělé! Dodnes se rád chodím dívat na realizované zakázky po Brně a vzpomínám, jak jsem se modlil, aby se vše a včas podařilo.

Byla to pro mne vynikající škola, jednak profesně, ale i duchovně, vnímal jsem při sobě Boží vedení. Pracoval jsem v jednom kuse a zároveň se zúčastňoval akcí v brněnském sboru AC. Dozvěděl jsem se, že Betlém v Kloboukách hledá někoho, kdo by bydlel a pracoval se skupinou dětí z dětského domova a amnestovanými vězni. Oslovilo mne to, a tak na podzim 1992 jsem zde nastoupil. Bral jsem to jako další ročník mého následování Ježíše, počítal jsem, že tu budu rok a pak se vrátím do byznysu. Už jsem se tam nevrátil.

Představte nám váš hustopečský sbor.

Hustopečský sbor AC jsou především skvělí lidé, kteří jsou úspěšní ve své profesi, dále šikovné děti a mládež. S nejstarší členkou jsme loni společně oslavili 80 let. Pro mne je velkou radostí, když se společně scházíme, sdílíme své radosti i problémy, povzbuzujeme se, modlíme, plánujeme společné aktivity, přemýšlíme nad slovy Bible. Poslední dva roky jsou účastníky našich bohoslužeb i rodiny z Ukrajiny. Zajišťovali jsme pro ně i překlad do ukrajinštiny. S tím souvisí i sbírka pro Záporožskou psychiatrickou kliniku – náš překladatel působí v dozorčím orgánu, zná aktuální situaci, rozhodli jsme se poslat finanční dar na nákup jídla, můžete se k nám přidat (číslo účtu: 86-1853740267/0100, v.s.: 840, viz QR kód). Mají pouze 5 Kč na klienta na den, potřebovali by přitom 50 Kč. Za cenu jedné kávy u nás se nají jeden člověk na ukrajinské klinice.

Nedělní bohoslužby jsou podstatnou součástí sborového života, máme skupinku, setkání mládeže, nedělní školu, samostatné setkání mužů. Každý rok máme vícedenní akci, například do Ochranova, na Broumovsko, do Chorvatska. Letos plánujeme prodloužený víkend v Polsku. Přijít za námi můžete každou neděli odpoledne od 16 hodin, bohoslužba trvá 1,5 hodiny a pak si povídáme u kafe a ochutnáváme různé dobroty.

Jak jste se stal pastorem a co má vlastně pastor vše na starosti?

Dostal jsem nabídku, kterou jsem nečekal. Spíše se nechávám vést, než abych sám vedl. Ptal jsem se samozřejmě své manželky, jestli do toho půjde se mnou, což ji rozesmálo. Po čase však kupodivu souhlasila, takže jsem na nabídku kývnul. Členové sboru také souhlasili. Ptal jsem se i Ježíše, který zná mé slabé stránky, selhání, pády. Vírou jsem přijal, že i on mi dává důvěru. Žádám jej tedy, aby mne vedl, neumím si představit, že bych v tom byl bez něj. Co má pastor na starosti? Zajímat se o názory toho, který nás vede… To je moje starost. Také jsem moc rád, že ve sboru máme funkční staršovstvo a další ochotné lidi, opravdu nemusím všechno rozhodovat a dělat sám. Nesu však konečnou zodpovědnost za duchovní, organizační i finanční záležitosti, což mi však nebrání něco opravit ve sborové budově, posekat trávník nebo vyvést popelnici. Poslední dobou mě těší přemýšlet nad biblickou knihou Malachiáš a kázat z ní. Myslím, že rozsah prací mám dostatečně vyvážený a pestrý, jak radí nutriční poradci.

Jak hodnotíte současnou situaci sboru a jaká jsou vaše očekávání do budoucna?

Sbor jsou lidé a jsem za ně moc rád. Každý je obdarován něčím, čím prospívá jiným lidem, ať už hraním na hudební nástroj, výkladem Bible, přípravou vynikajícího jídla (jíme spolu opravdu rádi a často). Jiný zase umí zorganizovat výlet, brigádu, akci pro mládežníky, vyučovat děti, držet kasu. Říkáme, že jsme sbor na cestě, a je tomu tak. Lidé se nebojí nových výzev, získávání nových zkušeností. A v tom je i moje očekávání do budoucna; půjdeme po té cestě, objevíme nové smysluplné aktivity, potkáme další lidi, kteří se k naší cestě připojí.

Můžete mi prozradit ty největší radosti a zážitky, které jste zažil jako pastor (nebo i člen) Apoštolské církve.

Já své radosti a zážitky neumím vnímat jako pastor nebo člen církve, jsem běžný věřící člověk se svými chybami a obyčejným životem, ve kterém počítám s Boží pomocí. Za těch 33 let toho bylo opravdu hodně. Do jaké kategorie byste zařadila například to, že si člověk v kontaktu s amnestovanými vězni uvědomí, jak moc byl nevděčný ke svým rodičům? Nebo když vidí člověka bez nohou a rukou, který se umí radovat víc než já, zdravý? Když člověk získá milující manželku a hodné děti? Přátele? Smysl života? Když se Bůh postará o bydlení, auto, výplatu? Mojí největší zkušeností je to, že Bůh vidí důstojného člověka v každé lidské bytosti.

Ráda bych se zeptala i na vaše povolání...

Posledních 32 let pracuji na Betlémě a v současné době jsem vytížen tím, aby všechno fungovalo, jak má. Stěrače stíraly, světla svítily – mám na starosti správu 10 domů, 12 aut a velkou hromadu menších věcí. Letos bychom chtěli zahájit opravu Domova Narnie pro mentálně postižené děti v Morkůvkách za několik desítek milionů korun, předtím ještě opravit dům, kde tyto děti přečkají rekonstrukci. Podílím se na přípravě projektu, výběru dodavatele, dozoru. Věříme v Boží pomoc, už tolikrát osvědčenou.

Letos v půli června otevíráme nový dům v Hustopečích, kde bude sociálně terapeutické centrum Radost. Centrum začínalo v roce 2017 v naší modlitebně AC na Kollárově ulici, pak sídlilo v Pavučině. Je radost být u toho všeho.

Moc vám držím palce, ať vše klapne a děkuji za rozhovor.

Děkuji vám za váš zájem a otázky k přemýšlení. Přeji čtenářům Hustopečských listů radost ze života a sílu vytrvat v dobrém díle.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Hustopečských listů a redakčně zkrácen. Titulek je redakční.