ROZHOVOR: Hustopečský lékař MUDr. Petr Jurák vypráví o Brunovi Wamserovi a jeho oděvní firmě

Ilustrační foto
Autor: Archiv Petr Jurák, Husto...

Bruno Wamser. Jméno, které je a bude výrazně zapsáno v historii Hustopečí. Jeho oděvní firma zaměstnávala v 90. letech minulého století přes 150 švadlen, postavil Dům zdraví a výrazně přispěl na vybavení nemocnice, stavbu kostela, rekonstrukci morového sloupu, výstavbu školní jídelny ZŠ Komenského a spoustu dalšího.

V pátek 5. srpna 2022 oslavil své 80. narozeniny a výprava z Hustopečí mu jela blahopřát do rodného Bavorska, kde s rodinou žije. Na půli cesty mezi oběma zeměmi se začal psát i rozhovor, který naší redakci pomohl zprostředkovat dlouholetý spolupracovník a dobrý přítel pana Wamsera, hustopečský lékař MUDr. Petr Jurák.

Pane Juráku, přiznám se, že jméno Bruno Wamser slyším poprvé, omlouvám se. O kom se spolu budeme bavit, čím zanechal takovou stopu v Hustopečích? To bude poměrně dlouhý příběh (smích).

Bruno Wamser pochází z Německa, z městečka, které je svou velikostí zhruba stejné, jako jsou Hustopeče, má asi 5,5 tisíce obyvatel. Než přišel Wamser do Hustopečí, tak provozoval malý krejčovský salon ve Frankfurtu, po pár letech se ale rozhodl rozšířit výrobu a zaměřit se na dámskou módu, především tedy na dámská saka. Velmi dobře se mu dařilo dílnu rozšiřovat, svého času tam zaměstnával asi 70 pracovníků. Časem ale výroba v Německu přestala být ekonomicky únosná, proto se rozhodl, že zkusí podnik přesunout do Česka.

Přesně 1. ledna 1990 opustil Německo a nechal si z Hospodářské komory doporučit několik lokalit, kde by se mohl usadit. A ty adresy byly poměrně daleko od nás, začal v severních Čechách v okolí Mostu, Ústí nad Labem a podobně. Ale bohužel nikde nenašel vhodné zaměstnance a ten kraj mu úplně nepřirostl k srdci. Proto postupoval napříč republikou, až se dostal do Brna. Tam dostal tip na spolupráci s fi rmou Vkus, dokonce měl zájem ji koupit, ale přednost dostali Italové. Jenže, a teď už se konečně dostáváme k nám (smích), zástupci té fi rmy nabídli Wamserovi malou dílničku právě tady u nás, v Hustopečích. On se sem přijel podívat, a přesto, že ty dílny byly tehdy v dosti žalostném stavu, tak se mu u nás zalíbilo, ihned si padli do noty, jak se říká, se zdejšími pracovníky. Nejdříve se stal nájemcem fi rmy, ale po různých peripetiích podnik mohl odkoupit a stal se výhradním vlastníkem.

Kde ty dílny vlastně sídlily?

To je ta modrá budova u dálnice, kde ještě do nedávna sídlila fi rma Lomax. Teď je to krásná budova, ale tehdy to byly hrozné barabizny. Úplně původně to totiž byly buňky, ve kterých bydleli dělníci, kteří stavěli dálnici. A z nich právě vznikly dílny firmy Vkus.

Jak jste se vlastně s panem Wamserem setkal vy? Jste přece z úplně jiného oboru…

To není tak složité. Wamser totiž chtěl navázat přátelské vztahy s vedením města. Hustopeče se mu opravdu zalíbily, to musím znovu zopakovat, že se tady cítil opravdu velmi dobře, proto se chtěl zapojit i do veřejného života. Jenže tehdy v Hustopečích málokdo uměl německy. Shodou okolností měl Wamser nějaké zdravotní potíže, tak přišel za mnou do ordinace, kde jsme se seznámili. On zjistil, že se německy nějak domluvíme, a už to bylo, už jsem se ho nezbavil (smích). Potřeboval pomoct s různými překlady, žádostmi, při běžných rozhovorech a tak. Co bylo velmi těžké jak pro něj, tak pro mě, bylo to, že měl poměrně nový pohled na to, jak mají pracovníci v jeho dílnách fungovat. Na všechno měl zkrátka svůj systém, který potřeboval zaměstnancům nějak vysvětlit. Byly to hodně krušné začátky, ale šlo to.

Bylo tehdy běžné, že podnikatelé měli takový zájem o spolupráci s vedením města?

Běžné to určitě nebylo, ale pro něj to bylo samozřejmé a přirozené. Chtěl poznat vedení radnice, seznámil se s panem Kotoučkem, který to tu tehdy vedl, zajímal se o to, jak by mohl být Hustopečím prospěšný. Měl totiž celkem logickou ideu, že potřebuje mít spokojené zaměstnance, kteří budou odvádět dobrou a kvalitní práci. Protože to byly především ženy a svého času jich pro Wamsera pracovalo i 150, tak základem bylo, aby ve městě byly fungující školy, zdravotní péče a podobně. Takže vidíte, že touha po spolupráci byla i pro něj vlastně výhodná. Drtivou většinu zaměstnanců tvořily nevyučená děvčata, proto to mělo i jakýsi sociální rozměr.

Na Bruno Wamsera se vzpomíná především proto, že v Hustopečích nechal postavit Dům zdraví, ale významně pomáhal i nemocnici, je to tak?

Ano. Tehdy jsem pracoval ve vedení nemocnice a protože tam za mnou často chodil, tak si samozřejmě všímal, v jakých neutěšených podmínkách pracujeme. A každou chvíli přišel s nějakým sponzorským darem, vyptával se mě, co bychom v nemocnici uvítali. Dodnes si pamatuji, že prvním darem v roce 1992, když slavil své 50. narozeniny, byl ultrazvuk. Sice použitý, ale plně funkční, což bylo tehdy opravdu něco. Tehdy byl ultrazvuk jenom jeden na okres. A to byl jenom začátek. Ještě dnes se asi (možná bohužel?) používají v naší nemocnici nerezové polohovací postele, kterých tehdy Wamser nechal z Německa dovézt asi 100. Textilie, pracovní oděvy, chirurgické pomůcky, to byla naprostá samozřejmost.

A tak jste přešli k myšlence postavit úplně novou budovu pro ordinace lékařů?

To byla ještě dlouhá cesta. Okolo roku 1993 se Wamser soustředil na stavbu nového kostela v Hustopečích, kterou tehdy neuvěřitelným způsobem vedl pan děkan Fišar. Spolu navázali celkem blízký vztah a Wamser, protože byl také věřící člověk, cítil, že by i v tomto díle měl nechat svou stopu. Velmi ho zasáhl osud původního kostela, o jehož historii se dozvěděl od nás, proto pravidelně na stavbu Foto: 4× Archiv Petr Jurák posílal statisícové částky. A hned vedle kostela dnes stojí morový sloup, který byl v 90. letech výrazně poničený. Jeho rekonstrukci prakticky celou také zadotoval Wamser. Celou tu dobu jsme ale oba měli na očích tu strašnou úroveň místního zdravotnictví a pohrávali jsme si s několika myšlenkami, jak ji zlepšit.

A shodli jsme se právě na Domě zdraví, jehož stavbu opět kompletně zafi nancoval. Budova měla sloužit a dodnes stále slouží pro lékárnu a ambulance lékařů, kteří do Hustopečí dojížděli z větších měst.

To zní skoro pohádkově – jak podnikatel z Německa obnovil Hustopeče… (smích)

Řekl bych, že dneska už je běžnější, že se podnikatelé zasazují o prosperitu měst, ve kterých podnikají. Tehdy to, pravda, pro nás byla novinka, ale na druhou stranu všechno, co Wamser dělal, mu mělo zajistit spokojené zaměstnance. To není zas tak složité. A o svůj podnik se staral svědomitě.

Představte si, že v Hustopečích nebydlel, jeho rodina zůstala v Německu. A on za nimi každý pátek jezdil 10 hodin, 700 kilometrů, aby se v neděli dopoledne zase vrátil. Dodnes o sobě tvrdí, že byl celoživotní cikán. Ale pohádka to rozhodně nebyla, Nutno dodat, že po výstavbě Domu zdraví se jeho dílny potýkaly s fi nančními problémy, protože oděvní trh začaly zaplavovat výrobky z Číny. Nepomohla ani lékárna právě na Domě zdraví, jejíž zisky provoz dílen po dva roky prakticky dotovaly. Bylo to zlé období, začalo se propouštět a v roce 2006 dílny skončily úplně. Se spoustou zaměstnanců se tehdy nerozešli v dobrém.

Přesto na něj dodnes vzpomínají?

Představte si, že ano, Před dvěma lety jsme dokonce uspořádali původně menší setkání, na které měli přijít tehdejší zástupci města, nemocnice, lékaři, i zaměstnanci. A nakonec nás tam byla necelá stovka lidí, která v dobrém přišla zavzpomínat.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze zpravodaje Hustopečské listy. Titulek je redakční. Znění článku bylo redakcí zkráceno.