ROZHOVOR: Jiří Válek a jeho paní vypráví o včelaření

Ilustrační foto
Autor: Veronika Nováková, Hust...

Sluníčko nás už nějaký ten pátek oblažuje svými paprsky. Při procházkách v okolí Hustopečí je slyšet bzukot včel a cítit omamná vůně sladkého nektaru. Včelaři mají plné ruce práce, protože sezona stáčení medu letos začala nezvykle brzy. Vyrazili jsme proto na šálek čaje (s medem) za panem Jiřím Válkem a jeho paní, kteří už 40 let vyrábí med z historického včelína pod mandloňovými sady. Kdysi právě tento včelín opyloval desetitisíce zdejších mandloní.

Pane Válku, kolik žihadel jste dnes už dostal? (ptáme se přímo u včelstva pod starým mandloňovým sadem, kde včelař právě vytahuje z jednotlivých úlů naplněné plásty)

(smích) Dneska? Zatím asi jen dvě. Stojíme teď u těch hodných včel, ty jsou celkem klidné. Kousek dál mám pořádně divoké včely, ke kterým si musím obléct i kombinézu, protože ty bodají jako o život a musím přiznat, že to bolí. I po všech těch letech. Dostal jsem už tisíce žihadel, ale pořád to bolí, i když už po bodnutí neotékám. Musím si na ně dávat pozor a i kvůli ostatním jsem ten úl označil písmenem Z, jako „zlé“. Doufám, že kvůli tomu písmenku nebudu mít problémy… (smích)

Moc lidí sem stejně nepustíte, nebo ano?

Lidí sem chodí celkem hodně, protože jsme po trase k mandloním. Teď už je klid, ale v březnu tudy proudí davy a každý se zastaví, zaposlouchá se do bzučení, koupí si sklenku medu, když mám. Víte, to místo má své zvláštní kouzlo, má silnou energii. Přestože jsme schovaní za křovím, vždycky nás tu někdo objeví. Už několikrát se mi stalo, že sem někdo přišel a řekl, že se jen chvíli zastaví, protože tady něco cítí. A není to jen vůně medu. Já sám se tady pokaždé cítím velmi příjemně.

To je pravda, že je tu zvláštní klid. Není se čemu divit, tady to místo má bohatou historii…

To ano. Býval to obrovský včelín, jeden ze tří, které byly vybudovány speciálně proto, aby opylovaly květy mandloní v sadech. Tehdy to byly obrovské sady. V 50. letech se tu pěstovaly desetitisíce mandloní a mandle se odtud vyvážely do celého světa. Takové množství stromů bylo samozřejmě potřeba řádně opylovat, proto měly sady svého vlastního včelmistra.

Bez včel se totiž příroda neobejde, to je známý fakt a jsem rád, že v posledních letech se o nich hodně mluví. Lidé musí vědět, jak moc jsou včely důležité a co všechno jim škodí. Naši předci si toho byli velmi dobře vědomi, proto tolik dbali na to, aby mandloňové sady měly zajištěný dostatek včel.

Napadá mě – stáčel se i mandloňový med?

To určitě ne, i když nějaké pokusy tu byly. Řekl bych ale, že to byl spíš takový reklamní tah. Problém je v tom, že mandloně kvetou moc brzy, a to v době, kdy včely potřebují vyrobit med v první řadě pro sebe. Jedno včelstvo spotřebuje okolo půl kila medu denně. My, včelaři, si ho od nich bereme až po odkvětu řepky, tak od konce dubna, kdy už toho kvete víc. Proto ani já nemůžu říct, že mám mandloňový med, přestože mám včelín hned u mandloní (smích). Moje včely kromě mandloní opylují i okolní hlohy, lípy, oskeruše, dříny, i tu řepku na nedalekém poli. A protože tu mám i akáty, tak budu brzy stáčet i akátový med, ten je světlejší a tolik nekrystalizuje. Hodně lidí ho má radši, protože je jemnější. Akátový med rozeznáte, ale mandloňový ne.

Jak jste se vůbec k včelaření dostal?

Naučil jsem se to od svého tchána. Bylo mi 25 let a s včelařením jsem neměl vůbec žádné zkušenosti. Vyučil jsem se nástrojářem a pak pracoval jako řidič náklaďáku, takže vidíte, že jsem úplně mimo obor. Ale bavilo mě to od začátku a jednu dobu jsem byl dokonce včelař-profesionál. Měl jsem necelé dvě stovky včelstev a dodával jsem med do obchodů po celém okrese. Pak jsme ale vstoupili do Evropské unie, přišly nové zákony, nové vyhlášky a já jsem nesplňoval nařízené normy, podle které musí být třeba celé výrobna v nerezu a podobně. Do toho se mi nechtělo, tak jsem s podnikem přestal a teď si to dělám tak, jak mě to baví. Pěkně postaru, tady v tom krásném včelíně.

Daří se tu včelám? Myslím celkově na Hustopečsku?

Kupodivu ano. Tady na Hustopečsku máme nadprůměrné zavčelení – jen v našem svazu včelařů máme 900 včelstev, a to jsou jen obce Hustopeče, Popice, Šakvice, Kurdějov, Strachotín a Starovice. Včely se tu mají dobře – máme tu řepku, nějaké sady, dost stromů hodně bylin a vysoké trávy. Dá se říct, že celkově jižní Morava je na tom se včelami dobře. Jsou ale místa v republice, kde je to horší.

A v zahraničí je to velká bída. Navíc se teď v sousedních státech objevuje agresivní asijský sršeň, který během chvíle dokáže vyhubit celé včelstvo. Poslední informace mluví o tom, že už se dostal do Německa, tak očekáváme, že maximálně do 10 let bude i u nás.

Včelaření se ale poslední dobou dostává do módy, nezdá se vám?

To se mi nezdá, to vidím (smích). Chodí za mnou spousta mladých, jestli bych jim nedal oddělky, že chtějí založit včelstvo. A já jim fandím, jsem za to rád. Problém je ale v tom, že všichni ti nováčci se nechtějí sdružovat v našich svazech, chtějí si to dělat jen tak pro sebe někde na zahrádce a podobně. Nebo s tím naopak podnikat. Pro nás staré včelaře je to ale problém, protože náš věkový průměr je okolo 70 let a ubývá nás, ubývá sil.

Jak náročný je vlastně proces získávání medu?

Nejvíce práce máme právě teď na jaře, od poloviny dubna do poloviny července. To je sezona medu. Za tu dobu se mi podaří z jednoho včelstva získat okolo 20–30 kg medu, včelstev tu mám 80. Zbytek roku už med patří včelám, aby se mohly připravit na zimu. My naopak sledujeme jejich zdravotní stav. Bojujeme hlavně s varoázou, což je roztoč, který napadá především plody a přenáší různé infekce. Právě s tímto onemocněním bojujeme dlouhodobě, ale nějak to zvládáme, i když byly roky, kdy nám kvůli němu vyhynulo přes 60 % včelstev. A tak odesíláme vzorky do laboratoří a pokud se objeví nějaký problém, tak postupujeme podle nařízení veteriny. Ale právě dnes jste přišla do největšího shonu. Nasbíral jsem plásty a teď je potřeba odvézt je k odvíčkování a do medometu, takže jedeme.

Pozn.: Vůbec nevím, o čem je řeč a kam to jedeme, ale rozkaz přijímám. Nasedáme do vozidla a přejíždíme k domku Válkových v centru města, kde mají stáčírnu medu. Ve dveřích nás již vítá paní Válková s teplým čajem z vlastnoručně trhaných sušených plodů z keřů a stromů v okolí včelína (samozřejmě řádně oslazený medem). Zatímco pan Válek se jde opláchnout, paní Válková bere do ruky odvíčkovací vidličku a jeden plást po druhém zbavuje víček od včelího díla, aby z něj následně v medometu mohl pomocí odstředivé síly vytéci blahodárný med.

V celém domě to nádherně voní medem! Vnímáte vůbec ještě tu vůni?

Válková: To víte, že ano, miluju ji. Takto intenzivně ale voní jen pár dnů nebo týdnů, když med zpracováváme. Nemáme žádné zvláštní místo na zpracování, tak to děláme tady v garáži. A vane to do celého domu.

Uskladněný ho míváme vzadu ve sklepě, a to už tu potom nic neucítíte. Takže si ty dny vlastně užívám, i když, jak vidíte, je to taková titěrná a lepkavá práce.

Sdílíte manželovo nadšení pro včely?

Válková: Nejen že sdílím, to já jsem ho to vlastně naučila! (smích) Lépe řečeno můj tatínek a dědeček. To byli velcí páni včelaři v Boleradicích a vůně medu mě provází od dětství. Jsem moc ráda, že s manželem máme tento koníček. Obzvláště teď v důchodu je to fajn, protože si tak můžeme něco přivydělat a cestovat po světě.

Ano, vy jste přece velcí cestovatelé, že?

Válková: Procestovali jsme snad celý svět. Milujeme Čínu, kde jsme byli několikrát. Prošli jsme si Kambodžu, Vietnam, Bali, Jižní Ameriku, Kubu, Spojené státy, tři měsíce jsme strávili v Austrálii. Kdysi jsem dostala darem atlas světa a dodnes si do něj vlepujeme s manželem štítky s datem, kdy jsme které místo navštívili. A vidíte, že to máme hodně plné (ukazuje barvami hýřící knihu). Vlastně se dá říci, že díky včelám a medu můžeme dělat to, co nás baví. Cestování je fi nančně náročné, obzvláště ta místa, kam jezdíme my, proto si naše včeličky hýčkáme.

Vy o svých cestách dokonce přednášíte.

Válková: Ano, jsme členové Klubu historie a vlastivědy Hustopečska, kam si nás občas pozvou, abychom něco zajímavého povykládali. Naposled to bylo zrovna minulý měsíc, kdy jsme mluvili o Etiopii. Je to pro nás taková možnost podělit se o naše zážitky. Na cestách potkáte spoustu zajímavých lidí, vidíte místa, která se vám vryjí do duše. Proto jsme rádi, když o tom všem můžeme mluvit a tak trochu zavzpomínat, vrátit se tam alespoň díky fotografi ím a videím.

Přednášíte někdy i o včelách a medu?

Válek: To ne, na to u nás máme úplně jiné experty. Členem našeho svazu je i Jan Strouhal, který se zabývá apiterapií, včelařství studoval a přednáší. Žije v Brně, ale pochází z Hustopečí a rád se za námi vrací. On se v tom opravdu vyzná a je radost ho poslouchat. Není to tak dávno, co v knihovně dělal besedu s ochutnávkou různých druhů medu, to byla radost. My to děláme tak nějak domácky, po našem. Ale lidem ten náš med chutná a vrací se k nám.

Je totiž vynikající. Moc děkuji za čaj i milé setkání.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Hustopečských listů. Titulek je redakční.