Kostel v Hustopečích slaví 25. výročí posvěcení

Ilustrační foto
Autor: Petr Sázavský

Zaradoval jsem se, když mi řekli: „Do domu Hospodinova půjdeme!“ (Žalm 122,1).
Známá slova 122. žalmu mluví o touze člověka po místě, kde je Bůh zvlášť blízko. Jistě se můžeme modlit venku v přírodě, v lese, při jízdě autem, na lůžku nebo v nemocnici. Přece ale ne všechna místa vnímáme jako prostředí, kde se můžeme usebrat a nalézt klid. Protože jsme bytosti tělesně-duchovní, jsme vděčni za to, že máme kostely, místa setkání s Bohem, místa zvlášť uzpůsobená k modlitbě. Místa, kde se můžeme shromáždit i jako společenství a společně slavit bohoslužbu. Místa, kam přicházíme, abychom Bohu děkovali a vyprošovali si jeho pomoc pro svůj život.

Naše farnost si letos bude připomínat krásné výročí 25 let od chvíle, kdy se po mnoha letech konání bohoslužeb v provizorních prostorech na faře podařilo postavit nový kostel, zhruba na stejném místě, kde se nacházel kostel původní. Ten podlehl zkáze v roce 1961, kdy se vlivem značného poškození statiky a znemožnění potřebných oprav zřítila věž na chrámovou loď a o rok později bylo rozhodnuto o stržení zbytku kostela.

Výročí postavení kostela je pro nás příležitostí ohlédnout se, připomenout si námahu a oběti těch, kteří se o stavbu nového kostela zasloužili a kteří se za zdar jeho stavby modlili. Práce na každém kostele, ať je to stavba nebo oprava, je náročná, proto se člověk musí nejen přičinit, ale i spolehnout na Boží pomoc.

Při stavbě kostela ale nejde jen o samotnou budovu. Kostel má pomáhat k budování ještě něčeho mnohem důležitějšího a krásnějšího – k vystavění chrámu, ve kterém je každý z nás živým kamenem, k budování společenství těch, kteří se v kostele shromažďují. Každý z nás máme vnášet do života společenství svůj život, svoje srdce, svoji lásku, své smýšlení, svou práci. Nebýt kameny umdlévajícími, znuděnými, lhostejnými, ale živými. Proto je výročí posvěcení kostela i příležitostí k poděkování všem, kteří se jakoukoliv službou podíleli a podílí na budování života farnosti. Díky tomu, že součástí suterénu našeho kostela je klubovna, divadelní sál, jídelna a další prostory, máme možnost pořádat zde různé akce a setkání. Toto zázemí také mnohokrát využilo město, skauti, jiné organizace nebo jednotlivci.

Aby prostory kostela mohly dále sloužit, je třeba se o ně starat. Kostel se musí uklízet, zdobit a opravovat. Všem, kteří se na tom podíleli a podílí, patří veliké poděkování. — Jan Nekuda, děkan


Článek byl převzat ze zpravodaje Hustopečské listy se souhlasem vydavatele.